Jak mi do života vstoupila Karanténa
Milé budoucí generace, budu vám dnes vyprávět jeden neuvěřitelný příběh o roku 2020, kterému bych zřejmě nevěřila ani já, kdybych ho sama nezažila.
Bylo slunečné dopoledne 10. března a já ležela doma, nemocná. S kašlem a zánětem středního ucha jsem se snažila co nejdéle spát. S domněnkou, že se rychleji uzdravím. Neboť mě zanedlouho čekaly přijímací zkoušky na střední školu a doufala jsem, že se do školy vrátím co nejrychleji, abych alespoň něco ještě stihla zopakovat.
Z takového příjemného polospánku mě z ničeho nic probral zvuk odemykání a později i zabouchnutí dveří. Bylo to zvláštní, neboť jsem v tuto hodinu doma nikoho nečekala. Vylezla jsem z postele a šla nahlédnout do chodby, kde jsem ke svému vlastnímu překvapení nikoho nespatřila. Po krátké úvaze, že se mi to nejspíše zdálo, a touze vrátit se zpět ke spánku, jsem se to rozhodla ignorovat. Když v tom se mi za zády ozval cizí hlas:
„Snad nehodláš jít zase spát. Vždyť je už jedenáct.“
Hrklo ve mně jako nikdy, srdce mi bušilo, jako by běželo sprint, a já ze sebe dostala poslední síly před infarktem i zbyteček odvahy a otočila se. Naproti mně stála zvláštní, podle hlasu ženská postava, která nepřipomínala nic, co jsem doposud viděla.
„Snažím se jen rychleji uzdravit,“ odpověděla jsem v absolutním šoku.
„To už teď nebudeš potřebovat,“ zlomyslně se pousmála ta věc.
„Jak to jako myslíš?“ nervózně jsem se zeptala, s vidinou, že mě pravděpodobně přišla zabít.
„No, jak bych to myslela? Já se jmenuju Karanténa, dokud tady budu, tak nikam nepůjdeš. Uvidíš, bude to sranda.“
„No promiň, ale já musím do školy,“ protestovala jsem
„Ale nemusíš, to už jsem zařídila, budeš se učit doma se mnou,“ řekla plná radosti Karanténa.
„No, a co přijímačky?“ zeptala jsem se.
„Co já vím,“ odvětila Karanténa, jako by se nic nedělo.
A tak to celé začalo, přistěhovala se ke mně Karanténa. Postupně jsem si na ni začala zvykat, i když nepatřila zrovna k nejlepším spolubydlícím. Také si začala čím dál tím víc vymýšlet. Třeba jednoho dne za mnou přišla a oznámila mi:
„Ty, poslouchej, budeš si muset obstarat roušku.“
„Jako na co?“ zeptala jsem se.
„No normálně, jako že bez ní nikam nepůjdeš. Pokud nebudeš mít roušku, tak tě nikam nepustím,“ odpověděla.
„A kde ji mám podle tebe asi tak sehnat?“ byla má další otázka.
„Umíš šít?“ zeptala se mě.
„Ne.“
„Tak si asi budeš muset sehnat někoho, kdo jo,“ nekompromisně mne odbila.
Když jsem si konečně roušku obstarala, přišla Karanténa s dalším oznámením:
„Jo, prosím tě, jsem si všimla, že co seš zdravá, trávíš nějak moc času venku s kamarády. Tak aby bylo jasno, od zítra už maximálně jedna cizí osoba a od ostatních lidí 2 metry rozestup.“
„To už trochu přeháníš, ne?“ zeptala jsem se jí.
„Ale, to ty ještě nevíš, co tě čeká. Za chvíli nebudeš moct jinam než do obchodu a na zdravotní procházku do přírody. Jo a taky ti začne domácí výuka.“
A jak řekla, stalo se. Kvůli jejím novým pravidlům jsme teď spolu byly prakticky pořád. Začínala mi na jednu stranu lézt na nervy, na druhou stranu jsem si na ni začala hodně zvykat a pochopila jsem, že se s ní mám docela dobře. Třeba co bydlím s ní, nemusím ráno brzy vstávat. A škola, jak jsem postupem času zjistila, mi přes internet nakonec docela vyhovuje. Tedy pokud nepočítám takový první, druhý týden, kdy jsem se s tím vším ještě učila. To to vypadalo asi nějak takhle:
„Měla bys udělat úkoly,“ řekla Karanténa.
„Vždyť je můžu udělat kdykoliv,“ odpověděla jsem.
„Všimla sis, že je u nich napsaný datum odevzdání, že ano?“ zeptala se mě.
„Cože?“ vyhrkla jsem na ni překvapeně.
„No jo, měla bys pohnout, jestli si nechceš zkazit známky.“
„No, ale jak to mám jako udělat?“ zeptala jsem se jí.
„Normálně to napiš třeba ve Wordu,“ odpověděla mi Karanténa jako naprostému pitomci.
„Jo, a co dál?“
„Pošleš to učiteli na mail?“
„No ale, Karanténo já nikdy nikomu na mail nic takového neposílala. Jak se to dělá?“
„To už si ze mě vážně děláš legraci?“
„No ne,“ odpověděla jsem lehce znepokojeně.
Karanténu jsem pak asi stála pěkných pár nervů, když mi vysvětlovala, co je předmět a co příloha… Ale nakonec jsme to spolu zvládli a já zjistila, že mi vlastně výuka doma u počítače vůbec nevadí, naopak všechny věci si dělám, kdy chci, v jakém pořadí chci, a upoutávám pozornost spíše k momentálně důležitějšímu. Díky tomu, že jsem sama s Karanténou, můžu si jet vlastním tempem a nemusím se stresovat kvůli dalším lidem okolo sebe, protože tu žádní nejsou. A dokonce se mi zdá, že si ze všeho vytáhnu mnohem lépe to podstatné pro sebe a pochytím toho z domu mnohem více.
Ale všechno se změnilo jednoho dne, kdy za mnou Karanténa přišla a řekla:
„Víš, asi budu muset brzy zase jít.“
„Proč? Já myslela, že se zdržíš alespoň do prázdnin,“ řekla jsem trochu sklesle.
„No víš, už mě tu nepotřebuješ, budeš moct zase do školy, jestli budeš chtít.“
„Ale já nevím, jestli chci, zvykla jsem si na tebe a myslela jsem, že tu se mnou ještě chvíli budeš, s tím, že bych se letos vrátila do školy, jsem už nepočítala,“ vyhrkla jsem vyděšeně.
A tak jsem se dozvěděla, že můj původně nezvaný host ode mne nejspíš brzy odejde. A všechno začne být jako dřív. Původně jsem nevěděla, jestli jsem ráda, nebo ne. Do školy se mi nějak nechtělo, možná i pro to, že po měsících izolace od lidí jsem si nedokázala představit být opět mezi nimi. Ale co vím určitě, tak i když jsem si to zpočátku moc neuvědomovala, ta Karanténa to se mnou nemyslela vůbec zle. A naučila mě spoustu nových věcí, třeba psát email.
Sára Bednářová (9. A)